Začnu u sportu, kdy se ve Vás probudila ta sportovní vášeň, která Vám vydržela až do dneška?

Bylo to na základní škole. Zde jsme měli, na tehdejší dobu, progresivního učitele tělesné výchovy, který s námi dělal všechny možné sportovní aktivity, od základní gymnastiky přes atletiku a mimojiné i basketbal. Naše využití volného času spočívalo ve sportovní činnosti. Běhali jsme závody kolem bloků, na hřištích jsme hráli fotbálek, a hokej s tenisákem. V té době zářila brněnská Kometa, na kterou jsme samozřejmě chodili a získávali torza hokejek. Jakmile zamrzlo, tak jsme hráli hokej na ledě, který vytvářel náš pan učitel společně se školníkem na školním dvoře. Musím říct, že to všechno mě již v té době nasměrovalo k lásce k pohybu a sportu, u kterého jsem zůstal dodnes.

Jak a kdy jste se vůbec dostal k basketu?

Bylo to ke konci padesátých let. Otec od jednoho spolužáka byl trenérem atletiky a zlákal nás do atletického klubu, který působil ve sportovním areálu na Leninově ulici (dnes Kounicova). Kromě atletického areálu tam byly tělocvičny na gymnastiku a hry. Šatny byly společné a po jednom tréninku nás zastavil pan Luboš Polcar, basketbalový trenér, abychom si zkusili basket, no a u tohoto sportu jsem už zůstal. Nutno však dodat, že jsem se nevěnoval pouze basketbalu ale i dalším sportům.

Jak dlouho se věnujete trénování a co je vaší pracovní náplní v Basketu Brno?

Samotnému trénování se věnuji od roku 1987. Předtím jsem však dlouhá léta působil na různých pozicích v tehdejším basketbalovém klubu Zbrojovka Brno, který byl známý pod mnoha jinými názvy.

V Basketu Brno působím na pozici tzv. senior kouče, hlavně však na pozici asistenta hlavního trenéra extraligy U19 a také pomáhám v projektu Next Generation. Snažím se v rámci možností pomáhat mentoringem mých mladých kolegů. K nim bych rád dodal, že jsou všichni velmi dobří trenéři a mně se s nimi moc dobře spolupracuje.

Většinu své kariéry jste strávil výchovou mladých hráčů a dnes tomu není jinak. Jak jste sám zmínil, v Basketu Brno působíte jako asistent trénera u extraligy do 19 let. Jaký je váš trenérský přístup k těmto mladým hráčům a liší se ve vašem případě nějak od přístupu, který jste uplatňoval k hráčům na vrcholové úrovni?

Hráčům chci být nápomocný zejména „dobrým slovem“ a upozorňováním na základní nedostatky s řešeními, jak je odstraňovat. Dost bazíruji na perfektním provedení jednotlivých herních činností a rovněž se snažím s hráči komunikovat i o problémech mimo basketbal.

Rozdíl v mém současném přístupu k hráčům je určitě v tom, že v minulosti jsem k nim byl o mnoho tvrdší a důraznější. To se však v průběhu dlouhé trenérské činnosti změnilo k současné mírnější podobě

Vašima rukama během let prošla spousta hráčů, když to vztáhnu na současný kádr A-týmu, tak myslím například Petra Křívánka, Milana Stráněla, Šimona Svobodu, Matějě Rychteckého a další hráče. Jsou tihle hráči v něčem jiní, oproti hráčům, které jste měl možnost trénovat v minulosti?

Nemyslím si, že by současní hráči byli jiní než ti v minulosti. Co se ale rapidně změnilo, je celý tréninkový proces. Komplexní přístup k tréninkům je nesrovnatelný. Jako malý příklad mohu uvést to, že v nedávné minulosti jsem jako hlavní trenér ve vrcholovém basketbalu neměl k dispozici kondičního trenéra. Nemluvím ani o možnosti využití fyzioterapeuta a výživového poradce. Rovněž způsob trénování basketbalových dovedností a činností zaznamenal velký progres. Osobně si myslím, že trenér, který se v současnosti průběžně nevzdělává, ztrácí kontakt a nemá šanci se podílet na správné sportovní i mimo sportovní výchově.

V čem se basket podle Vás za ty roky nejvíce posunul?

Hlavně v již zmiňované kondiční složce. Ať už je to kvalitní provedení herních činností, v co největší rychlosti nebo jsou to silové a dynamické předpoklady, související s tvrdostí hry a razantním výskokem. S tím dále souvisí maximálně důrazná a variabilní obranná činnost a proti ní pak stejná variabilita útočných činností.

Kromě úspěšné práce s mládeží jste v trenérské kariéře dosáhl i skvělých výsledků na nejvyšší domácí scéně. Během dvou sezón jste tým Mlékárny Kunín (Nového Jičína) dovedl nejprve k bronzovým medailím a hned po následujícím ročníku Mattoni NBL Vám na krku viselo stříbro. Mohl byste prosím vaši kariéru čtenářům více přiblížit?

Určitě, v kariéře jsem většinou pracoval s mládeží a také jsem nějaký čas působil u reprezentačních týmů kadetů. Když však v relativně vyšším věku přišla nabídka do Mlékárny Kunín, tak jsem ji po dlouhém zvažování všech okolností přijal. Ale již tehdy jsem věděl, že to nebude běh na dlouhou trať. Na Masarykově Univerzitě jsem si nechal částečný úvazek a ve smlouvě s klubem jsem měl vysloveně uvedeno, že mi umožní vykonávat pedagogickou činnost. Právě s Mlékárnou Kunín jsme během dvou let zaznamenali dva kovy. Bronz v sezóně 2002/2003 a stříbro 2003/2004. V průběhu sezóny 2004/2005 jsem po vzájemné dohodě ukončil činnost v klubu a vrátil jsem se k plnému úvazku na VŠ a zpět k trénování mládeže. V tomto období jsem ještě krátký čas působil u brněnských Houserů a také jsem vedl univerziádní reprezentační tým mužů na Univerziádě v tureckém Izmiru. O něco později jsem přešel k ženám do tehdejšího Valosunu Brno, kde jsem trénoval, jak mládež, tak i ženské složky. Zde jsem působil pět let a následně jsem se vrátil k chlapeckým složkám, u kterých jsem doposud.

Vaše trenérská kariéra byla výjimečná, ale také jste se celý život věnoval pedagogické činnosti na Masarykově Univerzitě. Jak jste dokázal tyto dvě profese skloubit?

Nebylo to vždy lehké, například při trenérském působení na vrcholové úrovni. Musím ale dodat jednu věc. Basketbal je moje velká láska, ale není to hlavní náplň mého profesního života.

Dá se tedy říct, že tou hlavní náplní vašeho života je práce na Univerzitě?

Ano, jak jste sám naznačil, velkou část profesního života jsem se podílel na vzdělávání vysokoškolských studentů v tělovýchovné oblasti a nyní působím v laboratořích MU jako výzkumný pracovník.

Nedokázal jsem si zkrátka představit to, že bych pedagogickou činnost úplně opustil a šel se věnovat pouze trénování. I proto jsem si například v profesionální smlouvě s Mlékárnou Kunín vyžádal, alespoň částečné fungování na Univerzitě.

Na podzim Vám bude 78 let, to už je většina trenérů v trenérském důchodě. Vy jste ale naopak velmi aktivní člověk. Každý den chodíte ráno na hodinu do posilovny a kromě trénování ještě stále působíte na Masarykově Univerzitě. Co vás v tomhle věku motivuje k tomu být takhle aktivní, jak na Univerzitě, tak i na basketbalových palubovkách?

Na to je jednoduchá odpověď. Člověk je tak starý, jak se cítí. Já jsem v podstatě celý život v kontaktu jen s mladými lidmi a cítím se s nimi nejlépe. Nemám čas přemýšlet nad tím, co mě bolí a co bude. To je ta největší motivace!

Jaké jsou vaše plány do budoucna a chtěl byste si ještě něco v roli trenéra splnit?

Nedělám si nějaké konkrétní plány. Pokud budu schopen pomoci a samozřejmě pokud o moji pomoc bude zájem, tak bych rád pokračoval v dosavadní činnosti.

V minulé sezóně jsme bohužel kvůli zdravotním komplikacím chyběl u zisku trofeje mistra ČR v kategorie do 19 let. Takže bych moc rád zažil tento moment letos koncem dubna.