V rozhovoru před třemi lety klubový fotograf Jan Russnák prohlásil, že je jen obyčejným sportovním fanouškem, který chce mít o něco lepší fotky. Stále fotí proto, aby byl v první řadě, nároky na sebe ale stále zvyšuje. Zatímco tehdy se těšil ze své „účasti“ na Eurobasketu, dnes má na kontě MS v Číně a premiérové focení pod taktovkou FIBA.

Takže Honzo, jak se fotí pro FIBA?
Pro FIBA se fotí hlavně rychle. Fotky se nahrávají do systému před utkáním, během něj i po něm. Před brněnskou bublinou ženského Eurocupu jsem dostal celkem podrobný manuál, jak fotky mají vypadat, jak vypadat nemají, kolik fotek z jaké části zápasu musím kdy nahrát, to jsem si nastudoval a pak jsem se to snažil splnit.

Je to velký rozdíl oproti focení Kooperativa NBL?
To rozhodně. V KNBL mi vlastně nikdy žádné přesné pokyny nedal, a upřímně – kdyby pro každý ligový zápas byla tak striktní pravidla, podle mě by to moc dobrého nepřineslo. Vzhledem k tomu, že v lize fotím v podstatě pořád stejné lidi dokola, můžu si víc vybírat místa, ze kterých budu fotit, můžu déle čekat na konkrétního hráče a podobně. Kdybych na každém utkání měl plnit požadavky typu každý rozhodčí alespoň na dvou fotkách a tyto fotky bych pak povinně zveřejňoval, byly by všechny galerie dost podobné a nezábavné. Teď takové fotky sice většinou mám, ale zůstávají v archivu.
Na velkých a jednorázových akcích, které navíc fotí různí fotografové, ale dává ten manuál smysl. A na opravdu velkých akcích, jako jsou třeba olympiády nebo mistrovství světa, to ani není záležitost jednoho člověka. Tam jeden člověk fotí a má k ruce dalšího nebo další, kteří fotky upravují a odesílají.

Z Mistrovství světa, které se hrálo v roce 2019 v Číně, máš taky fotografickou zkušenost. Nebyla oproti tomu eurocupová bublina pohodičkou?
Asi by byla, kdybych v Číně fotil pro někoho jiného než sám pro sebe. Já ještě rok a půl po té akci vlastně pořád nemůžu uvěřit tomu, že jsem se tam dostal.

jan_russnak_na_ms_v_cine
Na MS v Číně 2019

Tak úplná náhoda to asi nebyla, ne?
Jak se to vezme. Já nejsem oficiální fotograf žádných médií ani třeba ČBF, fotím v podstatě na zakázku pro Basket Brno a občas třeba pro nějaký jiný sportovní klub. Občas se mi podaří jako fotografovi na volné noze získat akreditaci na nějakou sportovní akci, takže jsem se dostal i na nějaké baskety. U těch se o akreditaci žádá v jednotném systému, takže když jsem tam viděl tu možnost zkusit to do Číny a už jsem věděl, že postup máme jistý a s kým budeme hrát, nahlodalo mě to. Ale pořád to bylo dost velké sousto.

Co tě nakonec přesvědčilo, abys „na to kliknul“?
Tak předně musím říct, že jedním klikem jsem se tam rozhodně nedostal, musel jsem se prokousat poměrně obsáhlým dotazníkem, ve kterém jsem mimo jiné uváděl přibližnou výši výdajů, které s cestou budu mít, a seznam fototechniky, se kterou tam hodlám cestovat.
Ale předtím, než jsem to vyplnil, snažil jsem se získat veškeré informace, byl jsem v kontaktu s lidmi z ČBF, kteří sice byli vstřícní, ale sami tehdy moc informací neměli. Tak jsem to nakonec vyplnil s tím, že to sice bude úplně zbytečné, ale až mi to zamítnou, nebudu litovat toho, že jsem to nezkusil.

Jenže oni ti to nezamítli…
Nezamítli, no… (smích). Nejdřív jsem začal zjišťovat, kde se stala chyba, jestli si mě třeba s někým nespletli. Ale pořád to byl jen začátek, uklidňoval jsem se tím, že třeba nedostanu vízum, zjistím, že náklady budou příliš vysoké, nebo že mi to zatrhne manželka.
Nakonec ale klaplo všechno – letenky relativně levné, ubytování na naše poměry taky, žádost o speciální novinářské vízum, kde jsem musel vyplnit informace nejen o sobě, ale dost podrobně i o svých rodičích, manželce a dětech, taky nezamítli, tak zbývala už jen ta manželka. Dával jsem tomu velké naděje (smích). Ale manželka mě podpořila, a to už by vypadalo sakra hloupě, kdybych přes to všechno zůstal doma.

Takže pak už následovala jen záplava skvělých zážitků?
I tak se to dá říct, ale procházka růžovou zahradou to rozhodně nebyla. Já třeba nejsem úplně lítací typ, takže i když jsem už v životě letěl dál než do Číny, z představy toho dlouhého přesunu mi dobře nebylo. Už při plánování letu jsem se třeba vědomě vyhýbal přestupům v Rusku a ruským aerolinkám, měl jsem pocit, že bezpečnější to bude jinudy. No každopádně když jsem v Praze na letišti zjistil, že poletím stejným spojem jako Jiří Welsch, Michal Ježdík a generální manažer ústecké Slunety Tomáš Hrubý, dost jsem se uklidnil. Říkal jsem si, že takové letadlo snad spadnout nenechají (smích).

russnak_welsch_jezdik
Na letišti s Jiřím Welschem a Michalem Ježdíkem

A jak se teda v Číně fotilo?
Jak už jsem říkal, byl jsem tam sám za sebe, v podstatě jako turista na dovolené, akorát jsem seděl na jiné „tribuně“, takže na mě nebyl žádný tlak, co, kde, kdy a jak musím vyfotit. Pro fotografy různých úrovní byla přidělena konkrétní místa, odkud můžou fotit, takže když jsem chtěl mít jistotu, že budu fotit z dobrého místa, tak třeba před utkáním s Američany jsem tam přišel víc jak o hodinu dřív a prostě jsem na tom místě seděl.
Jako skutečný turista jsem byl na několika olympiádách, už to byl velký zážitek, ale vidět takovou velkou sportovní akci včetně toho zákulisí je ještě zážitek větší, v zázemí pro média je to hukot. Kromě basketbalových fotek, se kterými jsem spokojený, a samozřejmě kromě velkého sportovního zážitku, jsem si z Šanghaje přivezl i fotku, se kterou jsem pak vyhrál Fototalent 2019, takže mise se zdařila nad očekávání (úsměv).

vitezne_foto_fototalent_2019
Vítězná fotka Fototalent 2019

Čína by sama o sobě asi vydala na dlouhý rozhovor, ale když se vrátíme k tomu Eurocupu – jak FIBA objevila právě Jana Russnáka?
Začátek toho všeho si teď zpětně datuju do první koronavirové vlny, kdy můj oblíbený fotograf NBA Matteo Marchi na Instagramu zpovídal jiného NBA fotografa Nathaniela Butlera, který tuto soutěž fotí od roku 1984, a dal možnost svým followerům pokládat otázky. Já jsem mu tehdy napsal, zeptal se na pár věcí a asi by to tím skončilo, kdyby se na začátku letošního roku neozval tento Matteo, že má pro mě nabídku na focení Eurocupu v Brně, že si pamatuje, že jsem mu tehdy psal, a že když mě doporučil i fotograf ČBF Vašek Mudra, tak jestli bych to nevzal. Tak jsem to vzal (smích).

Bez váhání?
V podstatě bez váhání. Jediné, co jsem musel vyřešit, byla práce, protože jsem zaměstnaný člověk, který chodí od pondělí do pátku do práce a focení má spíš jako koníček. A protože se bublina hrála ve všední dny a první utkání začínalo už ve tři odpoledne, musel jsem požádat o volno v práci.
Že bych ale váhal, jestli to zvládnu technicky, to ani ne. Přece jen je to hala, kterou dobře znám, je to sport, který dobře znám, takže tohle jsem neřešil. I když je pravda, že mě pak trochu vypekly reklamní LED panely, v hale je obecně hodně modré barvy, v prvním utkání měl jeden z týmů modré dresy a do toho ještě to světlo z LED panelů, které tam normálně nejsou, takže první zápas se nesl v takovém modrém duchu, ale pak už jsem to snad vychytal.

S tím, že je to ženský basket, ses nepotýkal?
Pořád je to basket, navíc jsem holky nefotil poprvé, takže problém to nebyl. I když rozdíly tam samozřejmě jsou.

Jaké?
Asi bych řekl, že u mužů víc fotím basket jako takový, u holek, které třeba nesmečují a neskáčou tak vysoko, jsou ta utkání zase bohatší na emoce, na výrazy ve tvářích a samozřejmě to holkám sluší, říkám tomu sportovní půvab. Na ženském basketu jsem toho nejvíce vyfotil asi v Žabinách a zrovna tam bych řekl, že hra je postavená na tom, že se hraje rychle, dře se a bojuje o každý míč. Podobné to bylo na Eurocupu v utkání, kde KP Brno porazilo Gorzów. Takové zápasy se fotí dobře. Nejlíp se ale samozřejmě fotí zápasy, kde jsou diváci, bez ohledu na to, jestli jde o ženský nebo mužský basket.

Což teď ale nejde. O tom, jak ovlivňuje koronavirus hráče, trenéry a diváky, už něco víme. Jak se to ale dotýká fotografa?
Samozřejmě vždycky vypadá líp fotka, kde je v pozadí plné hlediště. Navíc rád hledám zajímavé závěry i mimo palubovku – třeba i mezi diváky, což během těch několika let v Kampusu byla možnost, jak trochu zpestřit zápasové galerie, tam už se nějaké novoty realizovaly hůř. Z tohoto hlediska je pro mě aspoň změna haly takovým novým impulsem a s nepřítomností diváků vyrovnávám o něco lépe. Obecně to negativní je, ale mně třeba jarní zákaz sportu přinesl i pár pozitiv…

prazdna_tribuna
Sportovní akce v roce 2020

Třeba?
Třeba byl doma v Brně Patrik Auda, a protože bydlíme nedaleko, sebral jsem odvahu a napsal mu, jestli by se mnou nešel něco nafotit. A on šel. A pak vznikly i další fotky s dalšími basketbalisty, kteří měli najednou více volného času a méně příležitostí si sáhnout na balon, takže podmínky pro moje pokusy byly ideální. A věřím, že spokojení byli i oni.
Navíc pořád říkám, že fotím, abych byl v první řadě, takže oproti ostatním sportovním fanouškům mám teď výhodu, že na ty zápasy můžu. To je ale samozřejmě hodně velká nadsázka a upřímně mě to moc netěší. Už jsem loni takto zažil biatlon v Novém Městě na Moravě, takže můžu říct, že jsem si ještě vyfotil Martina Fourcada v jeho poslední sezóně, otřel jsem se o rukáv Dorothey Wiererové, ale to ticho a prázdno není to, kvůli čemu tam člověk jede. Některé jiné akce, na které jsem chtěl jet, covid stopnul úplně, na některé se zase neudělovaly akreditace, povinná testování něco stojí… Fotím rád, cestuju rád, kombinace obojího vydá na slušnou rodinnou dovolenou, ale ty současné podmínky to komplikují, až znemožňují.

patrik_auda
Patrik Auda řeší své japonské angažmá

Kam bys čtenáře tohoto rozhovoru poslal, kdyby mohli vycestovat kamkoli?
Já mám rád polární oblasti, takže pokud by někdo váhal, jestli jet nebo nejet na Antarktidu, vřele doporučuju sebrat odvahu a jet. Pokud by se to někomu zdálo až moc daleko, ale láká ho sníh a led, tak čtyři hodiny letadlem z Prahy jsou Špicberky, na cestu tam odvahy tolik potřeba není, jen je potřeba se připravit na reálnou možnost setkání s ledním medvědem.
Ani ta Čína nakonec nebyla špatná, kontrast prodeje živých žab z chodníku v uličce vedle druhé největší budovy světa nevidí člověk z Evropy každý den.

A máš nějaká oblíbená fotomísta v Česku?
Kromě sportu fotím rád krajinu, takže fotím v rodných Beskydech nebo u babičky v Jeseníkách, to jsou ve srovnání se sportem těžce vyvstávané a vyčekané fotky, rád fotím i architekturu, ale zároveň nejsem typ na několikahodinové bloumání městem a náhodné objevy zajímavých perspektiv, to je většinou buď náhoda, nebo cesta na jistotu.

Svatby stále nefotíš?
Stále nefotím. Jsem potěšen, když mě někdo osloví, jestli bych mu nenafotil svatbu, ale takovou důvěru sám v sebe nemám. Rád lidi fotím a vyfotím, ale svatby přenechám profesionálům v tomto oboru, kterým nebudu fušovat do řemesla.

A fušovat do řemesla profesionálním fotografům neplánuješ?
Vlastně jsem si vždycky byl jistý tím, že živit se focením na plný úvazek není žádná brnkačka, i když jsem si to nikdy nezkusil. Jak v průběhu času dostávám z různých míst větší a větší důvěru, možná to může vypadat, že bych se tím živit mohl. A asi i mohl. Ale nechtěl. Jednak mě baví práce v oblasti kartografie a geoinformatiky, kterou jsem i vystudoval, a jednak jsem přesvědčený o tom, že mě focení pořád tak baví a že ho můžu dělat docela dobře hlavně proto, že fotím to, co chci já, ne to, co chce někdo jiný. Je fajn mít koníček, který si vydělá sám na sebe a ještě třeba udělá radost někomu dalšímu. Často někde slyším nebo čtu, že focení (a ještě navíc sportu) snad ani není práce, ale já říkám, že to práce je a není vůbec lehká. Navíc to moje focení je skoro vždycky dílem náhody…

Jak to myslíš?
Jsem ze sportovní rodiny, vždycky jsme hodně sportovali a vždycky jsme hodně fandili. Na různé sportovní akce jsme jezdili jako na výlet nebo na dovolenou. A já jsem kromě těch společných fotek se svými sportovními vzory sbíral i jejich podpisy. A časem jsem si nechával podepsat fotky vlastní. A chtěl jsem ty fotky mít co nejlepší. Jednou jsem si na studiích v Brně řekl, že jsem toho moc nenafotil na kolektivních sportech, a šel jsem na basket. A zůstal jsem pět let. Náhoda. Pak jsem zkusil Eurobasket a vyšlo to. Náhoda. Pak jsem si říkal, že by nebylo marné fotit skoky na lyžích, požádal jsem o akreditaci na závody v Polsku a ty už jsem od té doby fotil několikrát. O tom, jakými náhodami jsem se dostal na Antarktidu a do Číny, ani nemluvím. A myslím, že i v tom Eurocupu sehrála náhoda velkou roli.

Takže u basketu plánuješ zůstat?
Zájem musí být samozřejmě oboustranný, ale já říkám jasné ano. Už jen proto, že s letošními výsledky je i to focení o něco radostnější, jako toho fanouška s foťákem mě těší postup Brna do play-off KNBL, rád budu u toho. Projekt NEXT GENERATION mně jako fotografovi přinesl nové tváře a já se těším, že se za deset, dvanáct let budu dívat třeba na Euroligu nebo NBA, z archivu vytáhnu nějakou fotku a budu potěšen, že jsem byl u začátku úspěšné kariéry některého z těch kluků.

 

Foto: archiv Jana Russnáka