V uplynulé sezoně Martin Vaněk zažil dva hlavní trenéry, ale také si ve 4 zápasech sám tuhle roli vyzkoušel. A jak říká, bere to jako obrovskou zkušenost, která ho posouvá dál za splněním jeho cílů. O tom jak hodnotí uplynulou sezonu, co si vzal od dvou různých trenérských stylů a nebo jak složitý byl přerod z hráče na trenéra, se Martin rozpovídal v našem rozhovoru.

Martine, jak hodnotíš uplynulou sezonu z tvého pohledu?                                                                                            S určitým odstupem času musím říct, že ji hodnotím kladně. V průběhu sezóny jsme se potýkali s problémy, kdy jsme museli vyměnit hlavního trenéra a pak se nám také nevyhnula zranění v nejdůležitější části sezóny. I přesto jsme se nakonec dokázali probojovat do skupiny A1, což byl jeden z našich cílu. Tam jsme odehráli 14 zápasů se špičkou ligy a myslím, že jsme byli důstojným soupeřem všem týmům. Bohužel v předkole play off jsme se úplně nepotkali s formou a velice dobře hrající tým USK nás v obou utkáních přehrál.  Osobně mě nejvíce těší, že jsme se i přes několik zranění rozhodli neposílit kádr dalším cizincem, ale naopak jsme dávali šanci českým hráčům. Tohle je myšlenka, se kterou se hodně ztotožňuji a doufám, že příští sezóně na ní znovu navážeme.

Během sezony jsi zažil 2 hlavní trenéry, můžeš porovnat v čem byl každý z nich jiný a co byl jejich největší přínos pro tým?
Rozdíl obou trenéru a styl trénování byl naprosto odlišný. Slovinská škola je hodně zaměřená na detaily a striktně daná pravidla, což může na určité typy hráčů působit až svázaně. Rozhodně, ale musím říct, že Dejan Jakara dal týmu velký basketbalový rozhled zejména v taktické připravenosti na utkání. Řecká škola se oproti tomu ubírá naprosto jiným směrem. Snaží se hráče hodně motivovat a dávat jim na hřišti větší volnost. Hra není tolik svázaná taktikou, což může v českém basketbalu fungovat, pokud na to máte ty správné typy hráčů a to si myslím, že jsme v letošní sezóně měli. Osobně jsem velice rád, že jsem mohl spolupracovat s oběma trenéry. Měl jsem možnost vidět basketbal z obou pohledů a rozhodně to bylo dobrá zkušenost.

Co vše máš jako asistent trenéra na starosti a jak se lišily tvé povinnosti pod jednotlivými trenéry.
Mé povinnosti se nijak zvlášť nelišily. Mou hlavní prací je příprava videomateriálu na zápasy a individuální tréninky s hráči, kde pracujeme na rozvoji herních činností jednotlivce. S Chrisem Chougazem jsem měl také na starost část taktické přípravy na zápasy.

Když si vybavíš uplynulou sezonu, co ti v ní utkví v paměti? 
Mně osobně utkví v paměti 4 zápasy, které jsem vedl jako hlavní trenér týmu v NBL. Byla to pro mě skvělá zkušenost a jsem rád, že jsem si to mohl vyzkoušet. Pak rozhodně také nezapomenu na zápas v Kolíně, kdy jsme ve 3. čtvrtině prohrávali o 16 bodů a nakonec zápas dokázali otočit a vyhrát.

Co podle tebe potřebujeme zlepšit do příští sezony, abychom v ní uspěli? 
Musíme dál pokračovat v rozvoji našich hráčů. Máme pořád velice mladý tým a letos jsme získali novou zkušenost z předkola play off. Byla bohužel negativní, ale nás všechny může tato zkušenost posunout dál a třeba příští rok ji přetavíme v účast v play off.

Jako hráč jsi byl poměrně talentovaný, proč jsi ukončil aktivní kariéru v tak mladém věku? 
Kariéru jsem ukončil kvůli zranění kotníku. Musím, ale přiznat, že jsem nikdy nebyl tak talentovaný hráč, abych měl výkonnost na to si zahrát v NBL. Naštěstí jsem to pochopil poměrně brzo a začal jsem se věnovat trenérské kariéře, ještě když jsem hrával za Nymburk.

Cítíš se líp nyní jako trenér a nebo dřív, když jsi byl hráč? 
Je to naprosto odlišná role. Jako trenér prožíváte zápas úplně jinak než jako hráč. Jsem, ale typ člověka, který se snaží, všemu co dělá, dávat 100%. Když jsem hrál, věnoval jsem své úsilí do hraní, teď se to samé snažím dělat v roli trenéra.

Co pro tebe bylo nejsložitější, když jsi přecházel z role hráče do té trenérské?
Chodil jsem v  Nymburce pomáhat trénovat přípravky už asi v 17 letech, takže jsem si postupně vytvořil k trénování nějaký vztah a spoustu věcí okoukal od zkušenějších trenérů. Navíc jsem měl štěstí a v mojí hráčské kariéře mě vedli samí dobří trenéři, jako například Pavel Beneš, což mi v trenérských začátcích hodně pomohlo. Nejtěžší, ale pro mě stejně bylo naučit se vnímat hru z pozice trenéra, s čímž mi hodně pomohl Dejan Jakara.

Máš svůj cíl, kam by jsi se chtěl někdy jako trenér dostat? 
Nějaký cíl mám, ale vím, že všech takových cílů se dá dosáhnout jen tvrdou prací a postupným zlepšováním a to se snažím dělat každý den.

Je někdo od koho čerpáš pro svoji práci inspiraci? 
Můj velký kamarád je Pavel Beneš. Pravidelně se vídáme a řešíme spolu basketbalové problémy. Dále jsem stále v kontaktu se Dejanem Jakarou. Oba dva jsou trenéři, kteří mě inspirují. Snažím se také hodně sledovat Fiba coaching, kde mám možnost se učit od nejlepších světových trenérů

Kromě trénování i studuješ vysokou školu, prozradíš nám co a jak se ti daří?
Studuji na Fakultě sportovních studií. Letos mě čekají bakalářské státnice, po kterých bych rád dále pokračoval na magisterské studium.