Po několika dnech strávených v asijské Tchaj-peji se Radek Pumprla s dvanáctičlenným basketbalovým týmem vrátil domů. Poznamenaný jet lagem, ale se spoustou zkušeností a zážitků.

V sobotu ses vrátil z Letní světové univerziády v Tchaj-peji, kde jste skončili na 12. místě. Jsi s tímto výsledkem spokojený?
„Už předtím, než jsme odlétali, jsem říkal, že vůbec nevím, co čekat. Já osobně jsem rád, že jsme skončili alespoň takhle (v polovině),
i když vzhledem k posledním pár zápasům jsme mohli dopadnout o pár příček lépe. Upřímně si myslím, že na umístění mezi prvními osmi týmy jsme neměli, už podle měření sil v základní skupině. Tam jsme dostali jak od Argentiny, tak od USA o 30 bodů, takže si myslím, že naše umístění je optimální.“

Který zápas byl nejtěžší?
„Podle mě byl nejtěžší zápas s Argentinou, kdy se nám nic nevydařilo. Hráli jsme špatně hned od začátku, nepadalo nám z dálky a dá se říct, že jsme nevěděli, co dělat a jak na ně hrát. To si myslím, že byl nejtěžší zápas a taky dopadl nejhůř.“


Jak probíhal váš běžný den?
„Den se odvíjel podle toho, v kolik hodin jsme hráli zápas a jestli jsme vůbec hráli. Zápasový den většinou probíhal tak, že jsme vstali na snídani kolem osmé hodiny. Pokud jsme stíhali a hráli jsme až v pozdějších hodinách, měli jsme ráno trénink. Jelikož v Tchaj-peji bylo všechno daleko, cesta na trénink trvala hodinu, pak jsme měli hodinu trénink a zase hodinu zpátky. Potom oběd, podle toho v kolik jsme přijeli, a zase hodinu cesta na zápas, zápas, cesta zpátky a večeře. V nezápasový den byl většinou jeden trénink někdy dopoledne. Ale tím, jak to bylo daleko, to zabralo zase půl dne. Zbytek času jsme měli volnou zábavu, regeneraci nebo jsme se mohli jít podívat po blízkém okolí.“

Co jsi říkal na svůj nový tým? Vycházeli jste spolu dobře?
„S většinou jsem se znal. Kromě dvou mladých kluků hrají všichni nejvyšší soutěž. Myslím si, že jsme si sedli perfektně, nebyl tam nikdo, kdo by kazil partu nebo nějak vyčníval, takže jako parta jsme byli výborní a užili jsme si to. Nejenom basketbalově, ale i celkově jako výlet.“

Máš z Tchaj-peje nějakou zajímavou historku?
„Zajímavou historku asi nemám, ale nejzajímavější bylo určitě vnímání lidí. Na Tchaj-wanu se nic moc neděje, žádné takovéto akce se tam nekonají, takže vnímání těch lidí byl pro mě asi největší zážitek. Jak to žrali a fandili, my jsme pro ně byli hvězdy, což byl velký rozdíl oproti Česku. To, že na zahajovací ceremoniál přišlo 25 000 lidí, kteří v podstatě ani nevěděli, kdo jsme, a chovali se k nám, jako kdybychom pro ně byli bozi, byl pro mě asi největší zážitek.“


Teď už zpátky do Česka. Jak stíháš basket dohromady se školou?
„Studuji dálkově, do školy většinou chodím jednou za 2-3 týdny na celý den, takže nemám problém stíhat školu i basket. Navíc mi učitelé většinou vyjdou vstříc. Pokud se tam, i přes tak nízký počet hodin, nedokážu dostavit, nabídnou mi nějakou náhradní možnost, například napsat nějakou seminárku a podobně. Zatím jsem neměl žádný problém.“

Máš za sebou sezónu v nové hale. Jak tuto změnu hodnotíš?
„Určitě kladně. Trošku jsem se toho bál, byl jsem na Morendu zvyklý, ale během přípravy jsem si na novou halu navykl a určitě je to lepší. Je tady hezčí zázemí, lepší hala, lepší prostředí pro diváky, takže to určitě hodnotím kladně.“

Do týmu přibylo několik zahraničních posil. Jaká je atmosféra v šatně?
„Já jsem nový kluky potkal na nedělním zápase ve Zlíně, kde jsme se seznámili, takže je znám jenom okrajově. Ale psal jsem si s klukama z Česka a vypadá to, že jsou všichni noví hráči v pohodě, že si sedli. Teď je tady hodně změn a myslím si, že se to musí ustálit. Uvidíme, co bude, zatím to nedokážu úplně zhodnotit.“

Co říkáš na nového trenéra?
„S koučem jsem se viděl už v červnu, kdy jsme se tak nějak seznamovali. Zatím jsem s ním měl jenom pár tréninků, ale můžu říct, že to je dobrá změna. Je to mladý trenér, který se nám snaží něco dát, takže to bude určitě přínos pro všechny.“

S bratrem hrajete oba basketbal ve stejné lize. Bereš to jako výhodu nebo nevýhodu?
„Asi spíš jako výhodu, ale má to samozřejmě i svoje nevýhody. Většinou býváme hodně porovnáváni, a jelikož on toho dokázal o dost víc než já a je na trošku jiné úrovni, tak z toho porovnávání vždycky vyjdu jako ten horší. Na druhou stranu je to pro mě motivace a můžu říct, že mi i trošku vyšlapal chodníček. Díky němu je naše příjmení v basketbalovém světě už trochu známé. Nechci říct, že mi to zjednodušuje cestu, ale většinou, se o mě trenéři zajímají i díky němu. Normálně by mě třeba neměli v hledáčku, ale takhle mají nějakou předlohu. Ví, jak bych mohl vypadat, jak bych mohl hrát, a tak se o mě zajímají.“

Inspiroval tě bratr s basketbalem nebo jsi basket začal hrát nezávisle na něm?
„Začal jsem hrát basket kvůli bráchovi, ale vždycky, když se tady o tomto tématu bavíme, tak je můj druhý (nejstarší) brácha, trošku naštvaný. Jelikož není basketbalista, nikdo se o něm nezmiňuje, ale to on nás přivedl basketu. Díky němu začal hrát druhý brácha a pak já. Takže mu musíme poděkovat, že s basketem původně začal on.“

Jaké jsou, podle tebe, ambice pro nadcházející sezónu?
„Ambice jsou určitě zlepšit se oproti loňsku. Bude trvat, než se zaběhne nový kádr, nový trenér a nemůžeme říct, jak budou vypadat ostatní týmy, ale ambice jsou určitě skončit lépe než loni.“

Autor: Jan Mazáč
Foto: mmcité Brno/Jan Russnák, archiv Radka Pumprly