Do funkce týmového regeneračního a prevenčního asistenta nastupuje Oliver Pekník. Co přesně se pod tímto trošku šroubovaným názvem ukrývá? Třiadvacetiletý slovenský rodák se bude v této sézoně starat o zdraví hráčů a pracovat s nimi nejen ve chvílích, kdy je bude nějaké zranění sužovat, ale především se společně zaměří na prevenci zranění.

Co tě přivedlo k této práci?
„Nejdřív jsem chtěl být člověk, který získá spoustu peněz, takže jsem šel studovat ekonomii. Tam jsem zjistil, že to absolutně není to, co mě zajímá, a přemýšlel jsem, co jiného dělat. Vždycky jsem inklinoval ke sportu, sport mě naplňoval, a tak jsem šel studovat lidské tělo. Sám jsem měl navíc zranění chodidla, se kterým mi doktoři v okolí nedokázali pomoct, takže to mě taky vedlo k tomuto oboru. Na Fakultě sportovních studií Masarykovy univerzity jsem začal studovat obor Regenerace a výživa ve sportu, a tak jsem se nějakým způsobem a přirozeným procesem dostal až do oblasti prevence zranění. Čím víc jsem chápal lidské tělo, tím víc jsem chtěl jít do hloubky a tím víc jsem v tom viděl spojitosti. Pohltilo mě to.“

Věnuješ se tedy fyzioterapii? Nebo je to jinak?
„Pracuju na fyzioterapetickém základu, ale protože nemám vystudovaný obor přímo s názvem fyzioterapie, používám pro svou pracovní pozici jiný název.“

Někdo možná neví, co si pod pojmem „fyzioterapie“ představit. Mohl bys to popsat svými slovy?
„Myšlenkou fyzioterapie, na jejímž základu pracuji, je umožnit člověku, aby dokázal fungovat ve svém těle bez jakýchkoliv pomůcek a aby se dokázal zdravě pohybovat bez omezení a bolestí. Je to založené na tom, aby tělo nebylo limitací, ale aby byl člověk schopný objevovat svoje možnosti, mohl se stále posouvat a byl schopný využívat své tělo naplno. Čili mojí prací je starat se o zdraví kluků (hráčů), aby dokázali bezpečně a zdravě fungovat.“

Jak ses k tomuto postu dostal?
„Hlavně díky škole, kde jsem měl možnost, v rámci praxí, s klukama z basketu spolupracovat. Už jsem měl samozřejmě předchozí zkušenosti (v tomto směru), získané z práce se svými klienty, ale toto byla první zkušenost s klubem na takové úrovni. Snažil jsem se co nejvíc si to užít, předat co nejvíc informací a po kompletní změně ve vedení týmu jsem se přihlásil s tím, že bych měl zájem se o kluky starat, protože už jsem se s nimi znal. Tak jsem se k tomu dostal.“

Pracoval jsi už někdy pro profesionální sportovní tým?
„Na téhle pozici ne. Pracoval jsem v Akadémii pohybu Tu A Teraz v Žilině, kde jsem byl na pozici trenéra. Tam jsem spolupracoval s fyzioterapeuty a mimo jiné jsme se starali i individuálně o sportovce, například boxery na světové úrovni, hokejisty a vlastně i běžné lidi, takže v tomto oboru se už nějakou dobu pohybuji. Někteří moji svěřenci jsou teď na světové úrovni. Například Honza Kříž (lezec, pozn. autora), se kterým spolupracuji, je mistrem světa.“

Jsi Slovák… Jak dlouho už žiješ v Česku?
„Od té doby, co jsem sem nastoupil na vysokou školu, takže čtyři roky.“

Máš nějakou zkušenost s basketbalem? Hrál jsi ho někdy?
„Absolutně ne. Já jsem dělal patnáct let karate a potom, když jsem přišel na univerzitu, jsem zkoušel různé jiné sporty, ale s basketbalem zkušenosti nemám. Ta práce nohou je velmi podobná spoustě jiných sportů, protože je to výbušný sport, kontaktní sport, hodně nárazů, hodně změn pohybu… Takže v tomto směru s tím mám samozřejmě nějakou zkušenost, ale co se týče technických věcí, jsem absolutně marný (smích). Ale to není moje práce. Chci říct, že chápu, jak tělo funguje v tomto pohybu, ale co se týče samotných pravidel a těch technických věcí, to už jde mimo mě.“

Kdo je tvým vzorem?
„Já jsem se teď přeorientoval z té sportovní stránky na tu vzdělávací stránku, kde vzhlížím spíš k učitelům, protože je to vlastně všechno o učiteli. Pokud ten odborník je fakt odborník, mistr v tom, co dělá, tak vždycky posílá to mistrovství dál. Z učitelů v České republice je mi inspirací například pan profesor Kolář, který se věnuje vývojové kineziologii. Česko je ve fyzioterapii na velmi vysoké světové úrovni, což znamená, že je zde spousta profesorů, od kterých rád sbírám inspiraci. A na světové úrovni to může být třeba Jozef Fruček a Linda Kapetanea, kteří mají svůj koncept Fighting Monkey. V tomto ohledu si myslím, že ještě přijde taková osvěta do běžné populace. Jako další mě napadá Ido Portal, který trénuje Conora McGregora. Jsou to spíš tito lidé, kteří mě zajímají, jak z filozofické, tak i z profesní stránky.
Sportovce jako takové až tak moc nesleduji, ale samozřejmě Peťo Sagan, největší srdcovka, to je moje velká inspirace (sportovní).“

Novým kondičním trenérem týmu je Kuba Kalus. Znáš se s ním?
„Známe se. Znali jsme se už před tím, než jsme se potkali v basketbalovém klubu v Brně, za což jsem velmi rád. Líbí se mi, že on směřuje kondičním směrem a já zase tím pohybovým. My už jsme vedli debatu o tom, že naším cílem je kluky někam posunout, což znamená, že se snažíme spolupracovat co nejvíc. Navíc jsme oba dva zhruba stejně staří, to je taky plus.“

Máš, jakožto sportovně založený člověk, nějaké každodenní zvyky, které dodržuješ?
„Denně mám několik rutin, které se snažím dodržovat. Začínám hned ráno mobilizací, potom mám svoje osobní tréninky, dále pak lekce, které vedu, takže pohyb je spojený s celým mým dnem, ať už volným nebo pracovním.“

Kolik hodin denně tedy strávíš cílevědomým pohybem – sportem, cvičením…?
„Ve volném čase tak čtyři hodiny a v pracovním čase to může být úplně bez problémů šest až osm hodin.“ 

Používáš při své práci nějaké vlastní metody nebo se řídíš tím, co ses naučil?
„Já rád propojuji čínskou medicínu se západní medicínou. Od každého něco. Snažím se najít nějaký kompromis, jsem schopný přijímat informace z obou stran a snažím se vytvořit něco svého. Nemůžu říct, že ta výsledná metoda je moje, protože v této oblasti já už nejsem schopný vytvořit nic nového, s tělem už pracujeme tisíce let. Spíš se snažím posbírat to, co už tu je, a udělat z toho komplexní celek.“

Setkal ses s nějakým extrémním případem (např. že jsi někomu pomáhal znovu začít chodit)?
„V mé vlastní praxi ne, ale když jsem pracoval právě v Akadémii pohybu Tu a Teraz, tak tam jsme měli klienty, kteří měli různá zdravotní omezení. Pokud já sám cítím, že není v mé kompetenci pracovat s takovým člověkem, radši ho pošlu za doktory a odborníky. Mým hlavním cílem je prevence zranění, ale samozřejmě jsem se setkal i s takovým případem. Měli jsme tam člověka, který nebyl schopný si zavázat tkaničky, jediné, čeho byl schopný, bylo si lehnout do postele, postavit se a sednout si, u ostatních věcí mu musel vždycky někdo asistovat. Největším úspěchem pro nás bylo to, že tento člověk získal trochu kontrolu nad svým tělem. Najednou jsme viděli, že byl schopný si zavázat tkaničky, sednout si sám na záchod, bez pomoci se postavit ze země… Byl schopný používat svoje tělo takovým způsobem, kdy se cítil mnohem efektivněji, a byl rád, že je soběstačný. To pro nás bylo největší zadostiučinění.“

Poskytuješ svoje služby i „běžným“ lidem?
„Aktuálně jsou moje tréninky založeny na individuálním přístupu, takže moje klientela je poměrně úzká (ve srovnání s komerčními fitky a trenéry). Zatím to tedy funguje tak, že když si mě někdo cíleně najde a přijde za mnou s tím, že by potřeboval s něčím pomoct, můžeme se domluvit. Působím hlavně ve svých prostorách doma a zatím mi to takhle stačí, každopádně mým cílem je mít vlastní prostory, kde se budu moct postarat o větší skupinu lidí, ale k tomu budu samozřejmě potřebovat ještě další spolupracovníky. Bohužel časově jsem na tom tak, že momentálně toho víc nestihnu.“

Autor: Jan Mazáč
Foto: archiv Olivera Pekníka