Jan „Čenda“ Tomanec, jedna z čerstvých posil kádru mmcité Brno, zažil na začátku listopadu v novém angažmá opravdu nemilosrdný start – první zápas proti mistrovi z Nymburka a ještě účast v projektu Movember, kdy musel shodit pěstěné vousy a ponechat pouze knír.

Co říkala paní Tomancová na povinnou hráčskou image?
Paní Tomacová si pár dní zvykala, ale zvykla si, takže už neříká nic. Možná i proto, že ví, že to není napořád (smích).
Ale mně to bylo trošku líto, protože jsem si už pár měsíců pěstoval vlasy a vousy, dřív jsem na hlavě skoro nic neměl. Ale co se dá dělat, je to pro dobrou věc, šli jsme do toho všichni, tak to má být. Mně se tyhle marketingový věci líbí.
Hlavně teda to propagační video, co jste dělali na začátku sezóny, to mě až mrzelo, že jsem v něm nehrál (smích)

Jak máš pocit, že jsi zapadl do týmu?
Tak to je asi otázka spíš na kluky, jak jsem zapadl, ale já mám dobrý pocit, v autobuse, když jezdíme na zápasy, už jsem dostal i svoje místo u karetního stolu, toho si vážím (smích).

Máš pocit, že jsi pro mladé hráče autorita?
To nevím, ale tahle situace je docela vtipná. Bavili jsme se o tom s Michalem Křemenem, že když hrál kdysi před 15 lety za Jihlavu a já jsem proti němu hrál za Hradec Králové, tak nejmladšímu členovi současného brněnského týmu Zurabovi byly v té době 4 roky, byl ještě někde v Gruzii a skoro ještě ani nemluvil (smích).
Takže nevím, jestli jsem autorita, ale něco už za sebou mám.

Máš za sebou např. několik angažmá napříč republikou, i zahraniční angažmá. Jak se liší trenérské metody v různých klubech?
Co se týká samotného basketu, tak tam za sebe můžu říct, že opravdu co trenér, to úplně odlišný způsob vedení tréninku. Možná je to s podivem, že každý trenér dokáže vymyslet něco jiného než ti ostatní, ale moje zkušenost je opravdu taková.
V posledních letech je takový boom toho fitnessu, tak tréninky v posilovně jsou si dost podobné, tam se toho asi nedá moc vymyslet jinak.

Ty jsi hrál také ve Švédsku, takže jak se český basketbal liší od toho švédského?
Ve Švédsku můžou být v týmu pouze dva Američani, jiní cizinci tak striktní kvóty nemají, takže většinou jde opravdu o velmi kvalitní hráče, nikdo si nebude vydržovat špatného Američana, když může mít jen dva.
V Česku se hraje o hodně tvrdší basketbal, takový úpolovější bych řekl, tam je to zase víc technické, ale měkčí. Pro mě pod košem to bylo lepší v tom, že jsem byl v souboji ušetřen nějakých koňarů. Ono se tam tomu proto říká brusinková liga. A já jsem se jim líbil, protože jsem do toho vnesl trošku české tvrdosti.

Je basket ve Švédsku populární?
Určitě to není většinový sport, nejvíce se fandí fotbalu, hokeji a florbalu. Já bych řekl, že je to jako u nás, svoje fanoušky basket určitě má, ale masový sport to není.

Možná bude za pár let masovým sportem 3×3 basketbal, se kterým máš taky zkušenosti…
Jo, to u mě začalo tak dvě sezóny zpátky, asi 2015, to mě kontaktoval trenér Michal Kruk, že dává dohromady tým 3×3 do Ázerbájdžánu na Evropské hry, a že bych se mu hodil. Předtím jsem si párkrát zahrál nějaký turnaj, ale jinak jsem se tomu nevěnoval, žádné koncepční hraní.
Tehdy jsem si řekl, že by to mohla být dobrá zkušenost, a šel jsem do toho.

Jen tak sis řekl „jdu do toho“ a odjels do Baku?
Tak Michal Kruk dal dohromady ten tým, byl jsem tam já, Roman Zachrla, Kamil Švrdlík a Filip Zbránek, a celé léto jsme se připravovali, jezdili jsme po turnajích po Evropě i po Čechách a ladili jsme formu na Baku, kam jsme nakonec odjeli.

Dá se rozumně sladit 3×3 basket s tím pětkovým?
No, je to náročné, v létě, když má člověk měsíc volna od pětkového basketu, tak hraje trojkový, ale nějak se to sladit dá. Hůř se to ladí s rodinným a osobním životem, takže letos jsem si dal pauzu, i když jsem nakonec v Praze zaskakoval zraněného Peťu Bohačíka.

V Brně je 3×3 docela populární, to budeš mít těžké se z toho vykroutit 🙂
No, nemám tady stálý tým, tak musím doufat, že mě někdo k sobě přibere (smích)

Jak vysoko si ceníš těch výsledků, kterých jste v 3×3 basketbalu dosáhli?
Účast na Hrách v Baku byla velká zkušenost a zážitek a už se to nikdy nebude opakovat. Byl to zážitek, který vydrží hodně dlouho i mně, člověku s krátkou pamětí (smích). Je sice škoda, že jsme neudělali trošku lepší výsledek, protože to bylo opravdu jen o malý kousek, bylo to trošku i o smůle, ale i tak si toho cením hodně vysoko.

Máš ještě nějaký basketbalový sen?
Já už jsem si všechno splnil. Když jsem začínal s basketem, tak jsem si přál jednou hrát nejvyšší ligu, to se stalo. Tajným snem bylo vyzkoušet si, jak to chodí někde v zahraničí, což se mi taky splnilo, takže s tímto jsem spokojený.

Co reprezentace?
V té jsem byl nějak opomíjen, nevím proč (smích). Byl jsem v reprezentaci v mládežnických kategoriích, s dvacítkama jsme skončili na ME osmí, to byl myslím docela úspěch. Seniorská reprezentace nebyla nikdy a obávám se, že už ani nebude (smích).

Ještě není všem dnům konec…
To sice není, ale jsou tam mladší a perspektivnější kluci, hlavně je tam Honza Veselej, ten pod tím košem zabírá fakt hodně místa (smích), navíc je hodně mladej a hodně dobrej.
Já jsem se svojí kariérou spokojený a navíc teď mám novou motivaci…

Jakou?
S příchodem do Brna mám možnost se podílet na vytváření úplně nového klubu, to už se mi jednou poštěstilo a byla to dobrá zkušenost, v Jindřichově Hradci. Když jsem skončil v Poděbradech, kde basket zkrachoval, tak mi zavolal trenér Forejt, že i když je to v postatě „druhá liga“, že majitel to chce pozvednout a že shání zkušené hráče, kteří mu pomůžou vybudovat tým do nejvyšší ligy, což se povedlo, Hradec postoupil a já jsem rád, že jsem u toho mohl být.
A tady v Brně se mi líbí ta vize, co chtějí za tři čtyři roky vybudovat, určitě mě baví dát svou energii do toho to pomoct vybudovat, než jít třeba do Nymburka a odsedět si tam titul. Mám rád, když se mám za čím hnát, ono mě to i omlazuje.  A myslím, že to je dobrý cíl směrem ke konci kariéry.

Tak já myslím, že na tomto místě už tobě i tvému týmu můžu jen popřát, aby to všechno klaplo.

Věřím, že klapne, děkuju.