Zurab Kereselidze, basketbalista, jež hájí v letošní sezoně dres brněnského prvoligového klubu mmcité, je jedním z těch lidí, které možná pravidelně potkáváte v Bohunicích na chodníku. Jak se stalo, že se gruzínský mladík ocitnul právě v Brně?
Z: To bylo po válce s Ruskem, bylo mi 12 a rodiče se rozhodli odejít z Gruzie, a protože tatínek už dříve v Brně pobýval a znal ho, rozhodli se právě pro Brno.
Jaké bylo první setkání s Českem?
Z: Nastoupil jsem tady do školy a musím říct, že s dětmi jsem nikdy problém neměl, všichni byli přátelští. Česky jsem ale neuměl nic. Když navíc učitelka napsala něco na tabuli psacím písmem, které jsem neznal, nedokázal jsem si ani přečíst, co tam píše. To bylo těžké, ale po roce už jsem uměl docela dobře.
Překvapilo tě něco na mentalitě Čechů?
Z: Šok pro mě byl počet ateistů, to jsem vůbec neznal, v Gruzii je hodně věřících lidí. V sobotu nebo v neděli se tam chodí do kostela. A tady je tolik pěkných kostelů a je v nich prázdno.
Jak často se vracíš do Gruzie?
Z: V létě mám volno, tak to tam jezdím na měsíc. Snažíme se i na Vánoce, ale přes ty je to s časem složité. Navíc pravoslavní křesťané mají Vánoce až 6. ledna.
Taky jezdím do Gruzie kvůli reprezentaci.
Basketbal jsi hrál už v Gruzii, proč padla volba právě na něj?
Z: Když mi bylo šest, taťka usoudil, že je čas, abych začal sportovat. Ve hře bylo plavání a basketbal, nakonec vyhrál basketbal, ten hrál právě i taťka. První tři měsíce jsem jen pobíhal po hřišti a vlastně jsem nevěděl, co mám dělat, ale pak přišel trenér Otari Khmelidze, v Gruzii docela známý, a ten mě naučil ten sport milovat. Od té doby je pro mě basket jako droga.
Vnímáš nějaký zásadní rozdíl mezi gruzínským a českým pojetím basketbalu?
Z: Ten český se mi zdá víc týmový, i trenéři už od těch dětských kategorií nás učili hrát kolektivně, když tady střílíš trojku z těžké pozice a nevyjde to, tak se to skoro bere jako sólo. V Gruzii je to běžné, tam je basket více technický, není tak týmový. I tréninky jsou víc zaměřené na individuální dovednosti.
Na letošní sezónu jste se přestěhovali do nové haly, jak tu změnu vnímáš ty?
Z: Určitě pozitivně, hala je součástí univerzity, celý den to tam žije, pořád se něco děje, potkáváme různé lidi, máme posilovnu, stravování, nemusíme nikam dojíždět. A na zápasy přišlo hodně mladých lidí, určitě i z univerzity, za to jsme moc rádi.
Kde v Evropě se podle tebe hraje nejlepší basket?
Z: Nejlepší tým je podle mě CSKA Moskva, kde hraje i takový můj basketbalový vzor Miloš Teodosić.
Říká se, že všichni mladí basketbalisti sní o tom, že se dostanou do NBA. Je to pravda?
Z: Já ty hráče z NBA respektuju, jak zvládají 82 zápasů za sezónu a tréninky, v létě žádné volno, ale když se dívám v televizi na základní část NBA, tak mě to vlastně moc nebaví. Euroliga mě baví víc, tam se pořád něco děje na obou stranách. Kdybych měl říct, že je můj sen hrát v nějakém klubu, tak by to byl Maccabi Tel Aviv.
Odbočme od basketbalu. Čím jsi chtěl být jako malý? A neříkej, že basketbalistou…
Z: Ne, vůbec. Jako malý jsem chtěl být šachistou. Dědeček byl výborný šachista, dokonce jsem ho viděl hrát se zavázanýma očima. Dneska už šachy moc nehraju, ale to, co mě dědeček naučil, si pamatuju.
Šachistou ses nestal, je z tebe basketbalista. Jaké jsou tvoje profesní cíle do budoucna?
Z: Studuju ekonomku, takže až jednou skončím s basketem, chtěl bych pracovat v bance.
Jak těžké je skloubit studium s basketbalem?
Z: Teď na vysoké škole je to těžké. Trénujeme dvakrát denně a mezi těmi tréninky mám školu, takže nemám moc čas na odpočinek, někdy musím vynechat hodinu.
Přece jen, když máš volný čas, jak ho trávíš?
Z: Strašně rád chodím do kina. Poslední film, který jsem viděl, byl Sedm statečných. Můj nejoblíbenější film je asi Počátek. A nemám rád horory, ne že bych se bál, ale přijdou mi hloupé.
Co české filmy?
Z: Když jsem přišel do Česka, měl jsem docela problém, vůbec jsem nevěděl, o čem se děcka baví, třeba o Vánocích o pohádkách, tak teď už třeba znám Popelku. Ale Pelíšky jsem ještě pořád neviděl, za to jsem dostal jednou i vynadáno. Ale hlášky už znám, od kámošů, třeba „Kde udělali soudruzi z NDR chybu?“
Podle čeho si filmy vybíráš?
Z: Podle názvu. Nevím, možná bych to nazval talent (smích.) Mám docela štěstí, že i když se nedívám na nějaké hodnocení, tak už podle toho názvu usoudím, jestli je to dobrej film nebo ne. A tak to mám i s knížkami.
Cos četl naposledy?
Z: Asi k maturitě knížku Velký Gatsby. Ale u maturity jsem si pak vytáhl Alenku v říši divů. Naštěstí jsem chvíli před maturitou viděl film. Bylo zvláštní popisovat, jak houbička Alenku proměnila… (smích).
Máš jako profesionální sportovec vůbec čas na jiné sporty?
Z: Čas moc nemám, ale baví mě tenis a volejbal. Kdybych nehrál basket, věnoval bych se těmto sportům.
Co zimní sporty?
Z: Lyžovat a bruslit neumím. Baví mě sledovat hokej. Když jsem přišel do Česka, vůbec jsem nerozuměl tomu, jak se po tom ledě hýbou, nedávalo to smysl a nebavilo mě to, ale pochopil jsem to a teď mě to baví. Obecně mě ale baví spíš ty letní sporty.
S vrcholovým sportem je spojeno i cestování. Cestuješ rád?
Z: Moc. To je můj sen – cestovat po celém světě. Třeba když jsem byl v reprezentaci, tak kromě toho, že jsem mohl být součástí toho týmu, tak jsem byl šťastný, že jsem mohl poznat nové země. To je moje největší hobby, bych řekl. Kdybych mohl dělat cokoliv, tak si vyberu cestování. Nejvíce se mi líbila Francie a Nizozemsko.
Co cestování po České republice? Jak dobře ji znáš?
Z: No, upřímně, moc ne. Kromě těch hal, kde hrajeme zápasy, znám víc asi jenom Prahu.
Na co bys pozval cestovatele do Gruzie?
Z: Určitě na jídlo. Třeba na khinkali, to jsou takové knedličky z těstovinového těsta, plněné mletým masem a bylinkami.
Umíš je uvařit?
Z: Nooo… Umím (smích).
Umíš si představit, že zůstaneš v Brně napořád?
Z: Určitě. Teď jsem někde četl, že Brno je láska na celý život. A asi je to pravda. Z Gruzie jsem byl zvyklý na velkoměsto, ale vlastně mi moc nechybí. Brno mi vyhovuje a je to hezké město.
Máš nějaký vzkaz pro fanoušky?
Z: Tak určitě budeme rádi, když nám budou i dál chodit fandit. My jim slíbíme, že se budeme snažit vyhrávat.
A vzkaz pro spoluobyvatele z Bohunic?
Z: Že až se zase někdy potkáme na tom bohunickém chodníku, tak se můžeme gruzínsky pozdravit გამარჟობა – gamaržoba.
